Komentáře

Korytobraní aneb volební šaškárna

To, že naši politici jsou tvorové podobní mýtickému yettimu, je už takový trpký kolorit naší politické scény. Jsou totiž během svých mandátů vidět velmi vzácně, prakticky pouze při třech příležitostech.

  • Při kauzách a aférách, kdy na ně vypadne nějaký kostlivec z již notně přeplněné skříně, či se nějakého toho kostlivce zkouší vyhrabat na druhého
  • Když vypustí z úst něco tak šíleného, že na to média či alternativní zdroje (jako třeba my) upozorní.
  • Při volbách.

V mezičase je pak vídáme tak málo, až by se optimistovi chtělo říci, že asi pro nás tito služebníci lidu pracují tak tvrdě, že nemají čas ani na ocenění z řad svých spokojených občanů, žijících v postkomunistickém ráji.

Nebavme se však dnes o prvním případu (a někdo by mohl namítnout, že je to kapitola sama o sobě) ale o druhé příležitosti: o volbách, respektive co se z této ctihodné instituce stalo – tedy korytobraní.

Časová osa
Často již měsíce před jejich konáním se nám začínají vnucovat. Ti méně úspěšní jen tak občas letákem z rukou ospalého studenta, který potřebuje peníze na omamné látky a žádná jiná brigáda nebyla zrovna po ruce. Ti úspěšnější pak zajisté nezávislou inzercí v médiích, které vlastní (že, agente Bureši) nebo megalomanskými billboardy. Snaží se soutěžit v tom, kdo je čestnější, pracovitější, upřímnější či prostě lepší. Alespoň tedy na billboardech, protože ve skutečnosti v těchto ctnostech poněkud pokulhávají.

Říkají nám, že to „společně“ zvládneme, že to vše napraví, že jejich partaj je ta úplně nejlepší volba a eskalují tyto snahy až do takových absurdit, jako „prostě to zařídíme“ (jedno, že na to nebudeme mít pravomoc) nebo „volte srdcem“ (srdcem volme partnery, nikoliv naši politickou reprezentaci).

Jak se korytobraní blíží, snahy samozřejmě narůstají. Billboardy se šíří až do takové míry, že na sebe přes silnici zírají usměvavý řepkový baron a zaručeně napravený komunista. Do trojky zapadá statný modrý pták vzadu, který nám popisuje, za co vše dobrého může. Starý pán kníže samozřejmě nemůže chybět – v dnes již tradiční poloze „usínám při infarktu“. Letáky už nerozdávají většinou „nadšení“ studenti, nýbrž profi blonďaté a spoře oděné hostesky, které jsou v takové koncentraci blízko sebe, až člověk při cestě raní městskou dopravou přemýšlí, zda se nenaskytl při natáčení lehké pornografie. Ti z nás se slabší vůlí při příjezdu do zaměstnání mají v desítkách letáků a letáčků topivo na zbytek zimy. Není zastávky, kde by se na nás z plakátu neusmíval někdo v obleku za dvacet tisíc, kdo to s námi myslí upřímně.

Prostě a jednoduše, veřejný prostor je v naprostém obležení politiky. Co na tom, že veřejný prostor se odvozuje od veřejného, tedy pro všechny a nikoliv veřejného ve smyslu „kdo si ho může dovolit zaplatit“.

Všude na nás prší koblihy, káva, jablka a člověk by čekal, kdy se konečně otevře v Edenu nové koloseum a lidu budou servírovány i gladiátorské hry.

Začíná se také hrát špinavě. Kšeftuje se s hlasy, voliči jsou upláceni. Vychytralí yettiové často útočí na sociálně slabé, případně na členy naší nejoblíbenější menšiny. Tvrdě se podvádí, vytváří se jen zdání volebního boje, zatímco si na pozadí členové různých stran podávají ruce. Snad nejabsurdnějším případem je město Chomutov, kde již vše překročilo únosnou mez a odvážní občané se začali aktivizovat mezi sebou.

Dobré zprávy
Jak narůstá tlak na naši duševní vyrovnanost a propagandistická mašinérie se rozjíždí, jsou volby tento rok revoluční hned v několika věcech:

  • 1) Vzniká velký počet zajímavých, leč malých, uskupení, které mají ideály a chuť něco změnit k lepšímu. Ukrajují tak z koláče „tradičních“ velkých stran, jako je ODS, ČSSD, TOP09 či KSČM. Lidé celkově více projevují zájem o politiku, což jasně ukazuje na to, v jakém svrabu se to nacházíme a na to, že proklamovaná občanská společnost začíná konečně trochu fungovat.
  • 2) Narůstá občanská neposlušnost. Ještě žádné volby v naší novodobé historii nebylo vidět tolik zničených, zabarvených, roztrhaných, zapálených, popsaných, pokreslených nebo rozbitých billboardů, plakátů či jiné propagandy. Jindy mírumilovné a apolitické subkultury (jako jsou třeba pouliční umělci) se vrhají do boje proti „okupaci veřejného prostoru“ jak mohou. Často také získávají hlasy recesistické strany.
    Přestáváme se bát dát nahlas najevo svou nespokojenost. A to je dobře.  Viz nedávné video:

Volební lunapark
Vyvoďme tři základní důsledky:

  • Je doslova nemorální volit stranu, která je schopna za propagandu utratit miliony korun. Za opravdové státníky mluví činy a tyto miliony mohly jít na výstavu školek, škol, silnic, nemocnic, parků, hřišť nebo třeba pro sociálně slabé. Namísto toho se za ně tiskly škaredé vyretušované tváře v mamutím rozlišení na billboardy, nakupovaly armády hostesek, podpláceli voliči a volební komise a točily přesvědčující „cool“ reklamní spoty.
  • Ten, kdo potřebuje přesvědčovat o svých „ctnostech“, hodnotách či o tom jak je dobrý, je většinou ten, kdo tyto ctnosti a hodnoty postrádá.
  • Tyto miliony, které různé strany „zaplatily“ za propagandu jsou velmi často naše miliony. Z našich daní. Z našich peněženek. Tudíž jsme si leckdy sami zaplatili tuto probíhající šílenost.

Volme podle těchto fakt. Nevolme srdcem, volme kritickým analyzujícím rozumem. Nevolme podle toho jak kdo vypadá, jak se tváří, co nám dá na zastávce k jídlu, či jakými hesly se ohání – volme dle programu, provedené práce a podle charakteru dotyčného. Neposlouchejme levná hesla ve stylu „prostě to uděláme“, nevěřme marketingu. Nevěřme vyparáděným reklamním grafikám, které jsou od prvního do posledního vytvořeny pro to, aby nás ovlivnily.

A nade vše, drazí příznivci, aktivisté a čtenáři – nebojme se občanské neposlušnosti!