Idea, Komentáře

Blog: Všechny země Evropy nejvíc ohrožují jejich vlastní politické elity

Rozhovor s doc. Petrem Robejškem, politologem a ekonomem, exkluzivně pro Deník legie.

5942420-blog-petr-robejsekNedávno jste v České televizi upozornil na to, že dluhová krize v Evropě neskončila, naopak stále trvá, jen se o ní už tolik nemluví. To je pro Evropu špatná zpráva. Proč se nedaří dostat Evropu z dluhů?

Především ze dvou důvodů. Rozhodující evropští politici nechtějí přiznat, že zavedení eura byl předčasný a chybně provedený krok. Současně odmítají provést nutné zmenšení evropského finančního průmyslu.

Co by měla Evropa udělat, aby se dostala z dluhové krize?

Minimálně dvě věci. Jednak snížit počet členů eurozóny na ty, kteří jsou dost vyspělí na to, aby měli silnou měnu. A za druhé demontovat naprosto předimenzovaný finanční sektor, zejména v jihoevropských zemích. Jinými slovy dovést do likvidace ty banky, které nemají nosný obchodní model, ale za to spoustu nevymahatelných pohledávek.

Je o takové řešení mezi evropskými politiky zájem? Nebo odvaha?

O takové řešení skutečně není zájem, mimo jiné i proto, že nemají odvahu přiznat vlastní chyby.

V Evropě se začíná také mluvit o Francii jako o zemi, která může způsobit celé EU velké problémy. Je Francie v krizi? Pokud ano, v jaké a proč?

Francie je v ekonomické krizi, související jednak s obecným problémem její konkurenceschopnosti a zadluženosti jak státu, tak i některých bank a také s tím, že její vlády (nejenom pod vedením Hollanda, ale i pod vedením Sarkozyho a Chiraca) nedokázaly prosadit odstranění některých prvků sociálního státu; na prvním místě přitom jde o 35ti hodinový pracovní týden. Tyto reformy ztěžuje specifická francouzská politická kultura a momentálně ještě i slabost prezidenta Hollanda.

Selhání multikulturalismu

O Francii se mluví také v souvislosti s velkým procentem trvale usídlených imigrantů. Což je téma, které je v Evropě diskutováno v posledních letech prakticky denně. Dokáže Evropa najít odvahu a vyřešit otázku imigrace?

Evropské elity nemají odvahu skutečně řešit otázky imigrace, protože to bude pro ně samotné nepohodlné. Budou k tomu však v dohledné době donuceny.

Kancléřka Merkelová, stejně jako britský premiér Cameron prohlásili, že multikulturalismus naprosto selhal. Ale všechno jede dál jakoby nic neřekli, evropští politici i úředníci se chovají úplně stejně, jakoby byl multikulturalismus stále tou nejoblíbenější ideologií Evropy. Co se to děje, že se nic neděje?

Je opravdu pozoruhodné, že jim tak dlouho trvalo, než se k tomuto samozřejmému závěru dopracovali. To, že se nic neděje, souvisí s mnoha příčinami. Jedna z nejdůležitějších je setrvačnost v jednání politických elit. Je pro ně snadné konstatovat selhání multikulturalismu, ale nepohodlné, vyvodit z toho odpovídající důsledky. Navíc je multikulturalismus „pokrevní příbuzný“ myšlenky Spojených států evropských, která je pořád ještě nevysloveným cílem většiny bruselských, ale i velké části národních elit. Intelektuální základnu těchto úvah dodávají akademické a publicistické elity. Jejich velká část trpí fixní ideou, že významu národních států klesá a musí být dále plánovitě snižován.

Jakmile začne i dnes, po všech vyjádřeních Merkelové, Camerona a dalších politiků o multikulturalismu nějaký politik mluvit o nutnosti bavit se racionálně o imigraci do Evropy, je vzápětí označen za extrémistu nebo přinejmenším za „kontroverzního“ politika. Kdo ho stále tak urputně prosazuje, navzdory nejvlivnějším politikům Evropy? Je ideologie multikulturalismu nezastavitelná bez nějakého opravdu velkého průšvihu?

Jak jsem již řekl, zůstávají i vámi zmínění nejvlivnější politici Evropy spíše v rétorické rovině.  Politiku multikulturalismu však zastaví národně orientované strany, které vznikají a posilují prakticky ve všech členských zemích EU. Tyto strany sílí díky tomu, že berou vážně starosti obyčejných lidí.

Co by dnes měla Evropa udělat, aby se bezbřehý multikulturalismus podařilo alespoň nějak rozumně zvládnout?

Přestat se chovat tak, jakoby náš kontinent byl zodpovědný za vyřešení všech krizí a katastrof a namlouvat si, že je schopný to učinit. Evropské elity by si měly uvědomit, že když tato fakta brzy nepochopí,tak ohrozí zásadně svojí vlastní stabilitu a nebudou poté schopny udělat pro zmírnění osudu lidí mimo Evropu vůbec nic. Konkrétně by jistě bylo správné zavést racionální, tj. řízenou imigrační politiku a obnovit kontroly na hranicích. K tomu sice dojde, ale je otázka, jestli se tak stane včas.

Evropská unie bude vytunelována

Skotové se v nedávném referendu sice nerozhodli opustit svazek s Velkou Británií, ale výsledek nebyl do poslední chvíle jasný.  A navíc v celé Evropě se stále hlasitěji ozývají separatisté z mnoha dalších koutů kontinentu. Jsme po letech integrace svědky pozvolného rozpadu Evropy?

Nejprve poznámka ke Skotům. Za předpokladu, že premiér Cameron splní co slíbil, tak Skotové dostanou většinu toho co chtěli, aniž by opustili Spojené království.Nemyslím, že se Evropa rozpadá. Rozpadá se spíše iluze těch, kteří si namlouvali, že je více sjednocená než tomu tak je ve skutečnosti. Jde o probuzení ze snu pro ty, kteří si mysleli, že organizačním atributům sjednocení odpovídá i cítění Evropanů.

Proč jsou právě teď separatistické tendence v Evropě tak silné? Má to něco společného s politikou Evropské unie, omezující stále více svobodu a svazující jednotlivé země i občany neustále sílícím přílivem zákazů a příkazů?

Jistě se jedná i o reakci na masivní a dlouholeté „glajchšaltung“ Evropanů ze strany bruselských institucí. Navíc národní perspektiva poskytuje lidem přesvědčivější možnost orientace v chaotickém a krizemi otřásaném světě současnosti. Nejdůležitějším důvodem je podle mého názoru skutečnost, že národní a nadnárodní politické a ekonomické elity nejsou schopny řídit nadnárodní spolek. Nejlepším příkladem pro to je neexistující, ačkoliv deklarovaná, společná energetická politika EU.

Je to předzvěst rozpadu Evropské unie?

Zákony profesora Parkinsona říkají, že byrokratické struktury mají neobyčejně vysokou životaschopnost,i když již neplní své funkce. Evropská Unie jako celek nemusí zaniknout, ale bude s velkou pravděpodobností “vytunelována“ národními a autonomistickými hnutími.V optimálním případě dojde k její pozvolné redukci zónu volného obchodu. Na této úrovni by mohla být funkční a užitečná.

Politici chtějí moc, ale ne zodpovědnost

Se svobodou je také neustále omezována demokracie. Přicházíme do jakési post-demokratické fáze liberální totality? Nebo jak by se dala tato etapa vlastně přesně nazvat? Demokracie je to stále méně, svoboda už to přestává být úplně…

Máte pravdu. Politické a ekonomické elity totiž dosud většinově vyznávají metodu řízení, která je založena na představě, že zvládnout organizace a společnost lze nejlépe tím, že je vtěsnáme do korzetu univerzálních norem a matematických modelů. Chtějí vytěsnit všechno, co není počitatelné a preferují technokratickou správu společnosti. Jelikož tak přehlížejí přesto přetrvávající různorodost života společnosti, tak se jim nedaří státy řídit efektivně. Výsledky řízení se proto zhoršují. Na to však nereagují změnou způsobů řízení, nýbrž pouze pokusy ještě více omezovat různorodost a spontaneitu sociálních organizmů.

Je možné s tím něco vůbec dělat? Když snad denně slýcháme chválu na to, jak si údajně můžeme užívat svobodu… Je naděje, že by dost lidí začalo bránit svobodu, když většina ani nevidí, jak o ni přicházíme?

Myslím si, že ano, a že se to již děje, ačkoliv si to málokteří občané uvědomují. Jednak každá další krize není nic jiného než spontánní rozpad omezujících organizačních struktur. Zároveň občané hledají politickou nabídku, která je ochotná a schopná vnímat a respektovat jak skutečné problémy společnosti, tak i její různorodost. K tomu abychom ubránili svou svobodu, však mohou a musí prostí občané dělat více než jen jednou za čas volit. Musí si na politicích vynutit vznik struktur vládnutí, ve kterých je jejich vlastní účast pevně zabudovaná. A hlavně: Podstatně více občanů se musí zapojit do každodenní politiky, minimálně na komunální úrovni. Když to neučiní,tak si nemohou stěžovat na nesvobodu.

Jakou největší hrozbu pro Evropu, případně pro Českou republiku vidíte? A jak bychom se k ní měli postavit?

Všechny evropské země a i tu naši ohrožují nejvíce jejich vlastní (zejména politické) elity. Politika je funkčně nadřazená všem společenským subsystémům, jako je hospodářství, bezpečnost, právo, vzdělání, kultura a sociální věci. V politice se určuje forma a směr vývoje společnosti s cílem stability a rovnováhy. Politické elity se však až na výjimky skutečnému vládnutí vyhýbají. Snaží se sice získat moc, ale nepřeberou zodpovědnost za její vykonávání v právě uvedeném slova smyslu. Až na výjimky se snaží usnadnit si vládnutí tím, že se vyhýbají nepříjemným tématům nebo je „řeší“ pomocí kompromisů, které ze své podstaty neřeší nic. Reagovat na tuto hrozbu by měli občané tak, jak jsem to nastínil v odpovědi na předchozí otázku.

Děkuji Vám za rozhovor