Komentáře

O svobodě se nediskutuje

17. listopad. Datum hned několikrát osudové v našich novodobých dějinách. Nejprve smutnou událostí z roku 1939, kdy se manifestace proti okupaci Československa proměnila v tragédii, při které nacisté nejprve popravili 9 českých vysokoškolských studentů a dalších 1200 poslali do koncentračních táborů. A druhá, dnes mnohem více proklamovaná událost – zásah Veřejné bezpečnosti při demonstraci v roce 1989, který doprovázel tzv. „Sametovou revoluci.“

A tu druhou si pojďme v dnešním komentáři rozebrat.

Musíme si zprvu uvědomit několik faktů. Změna (a záměrně nepoužíváme slovo „revoluce“) v roce 1989 byla pozitivní. Zbavili jsme se komunismu, jakožto doslovného ničitele duše každého národa. Nezbavili jsme se však komunistů. Získali jsme určité svobody a určité možnosti, ztratili však určité jistoty. Přestali jsme být manipulováni jedním a začali být manipulováni druhým. Vyměnili jsme politický systém utlačující a neměnný, za systém, který se dá s určitým vypětím vůle a snahy zlepšit, o což se také musíme vždy snažit.

Tehdy, při „sametové revoluci“ jsme chtěli svobodu, kterou jsme částečně dostali. S touto svobodou jsme si relativně pochopitelně spojovali Spojené státy a západní Evropu. Ty jsme měli za svobodný prostor, kde každý může žít, podnikat a cestovat bez intervence všudypřítomného státu a strany. S tímto pohledem jsme tehdy dělali „revoluci.“ S tím samým pohledem jsme o pár let později vstupovali do EU a ten samý pohled má většina z nás bohužel dodnes.

Tento obraz už však dávno neplatí a my se velmi pleteme.

Dnes žijeme ve světě, který zná pouze jednu reálnou supervelmoc. Bohužel a bohudík, tím hegemonem jsou Spojené státy. Základní pravidlo obchodu, společnosti a politiky hovoří jasně – monopol nikdy není dobrý. Při monopolizaci moci v takové míře totiž už dávno nelze zaručit podstatu svobody: pluralitu názorů, ochranu svobody slova i pro nepopulární názory a možnost odvolání k mezinárodnímu právu. Pokud vládne monopol, ostatní si musí vybrat zda šlapat v šiku s ostatními a nebo být vyděděni na okraj. Ze Spojených států se tento monopol stal a z EU, tedy západní Evropy, je byrokratický moloch, který zdatně a notně submisivně sekunduje.

Krásná hesla, která zněla celým listopadem 1989; hesla o pravdě a lásce, o svobodných volbách, o konci vazalství, se přeměnila na prázdné fráze, řečené ústy těch, proti kterým tehdy zněla. Sametová revoluce je často označována jako „poklidná výměna moci“. Žádná výměna nepřišla. Dočkali jsme se „poklidného přejmenování režimu“ a pouhého zbavení se symbolů tehdejší moci. Nakonec, Václav Havel nebyl za prezidenta jednomyslně (!) zvolen nikým jiným, než starým režimem. Nemáme již socialismus, nemáme však ani řádnou demokracii. Jedno nemělo budoucnost a tomu druhému chybí tolik potřebná mravnost a občanská angažovanost.

Z boje o lidská práva se stal klacek v rukou mediálně vlivných, kteří jím bijí po hlavě a pověsti každého, kdo si troufne nahlas říci názory nekonformní. Karel Kryl je i po 25 letech stále pomyslným lakmusovým papírkem, který bolestně ukazuje na stav naší demokracie. Demokracie, která selhává, když stále existují písničky, které rádia veřejně nezahrají. Cenzura státní se proměnila v daleko horší tichou autocenzuru, kdy si sami ořezáváme vlastní práva a svobody v zájmu svého pohodlí.

A svoboda? O svobodě se už dnes nepolemizuje. Svoboda se jen a pouze slaví.

Nesouhlasíš, kritizuješ, používáš zdravý rozum? Mluvíš a myslíš, nedejbože konáš? Odmítáš dělat kompromisy? Tady máš nášivku na hrudník – extrémista, pivní brblal, negativista, líný parchant.

Svoboda je o cti, mravnosti, solidaritě, respektu, naslouchání a hlavně o menšinovém, nekonformním, hlasu.

A ani plný parlament parchantů, kteří se před 30 lety klaněli srpu a kladivu, to nezmění. Nezmění, dokud tu bude alespoň jeden vlastenec, který bude ochotný se před bitou svobodu postavit a říci, že kompromisů už bylo dost.


Výročí „Sametu“ není tím čím by mělo být. Měli bychom si připomínat tolik očekávanou změnu poměrů. Měli bychom si připomínat bojovnost národa. Měli bychom také připomínat politikům, že volných míst v kalendáři je ještě spousta.

Z oslav, které měly být důstojné a motivující, zbyla jen karikatura a zmuchlaný symbol. Studenti jsou marketingovým nástrojem senilních punkerů s motýlkem – nikoliv hybnou, „revoluční“ silou, která má co říci sama o sobě. Václav Havel to nakonec se svou náturou dotáhl až na letiště. Karlem Krylem se zaštiťují ti, proti kterým by dnes zpíval, zatímco současní popoví „umělci“ přezpívávají jeho písničky, které jsou stále povolené. Na Národní třídě se mává rudou kartou. Lidé jsou schopni mobilizovat po tisících, protože je prezident hulvát a dovolil si říci několik sprostých slov. Když jde o témata daleko důležitější, málokdy někdo dorazí. Ti, kteří hovoří o masakru na Národní třídě, u televize tleskají rozprášeným demonstrantům (našim spoluobčanům!) v Českých Budějovicích nebo Ostravě.

Máme otevřené hranice, nejsou pasové kontroly a Luis Vuitton otevírá v Pařížské ulici nový obchod. Opravdu jsme cinkali klíči za tohle? Je tohle opravdu vše, co nám má stačit? Pomalu a jistě měníme pohodlí za své svobody. Svoboda je nechat druhé mluvit, i když je to z cesty. Svoboda je říct, co mám na srdci, bez obav z represe. Svoboda je totiž jen jedna. A to úplná. Žádná svoboda napůl neexistuje a není přípustná.