Idea, Komentáře

Idea: Vlastenci a nacionalisté, nacionalisté a vlastenci

Jaký je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem? Jaké jsou rozdíly mezi historickým nacionalismem a tím moderním? Jak je tento pojem vnímán veřejností a médii? Jak vlastně chápeme nacionalismus? Na tyto a další otázky si odpovíme v dnešním ideovém textu. Druhý díl textů o našich hodnotách. První si můžete přečíst zde, zatímco naše základní ideály si přečtěte tady.

Vlastenectví a nacionalismus

Vždy, když přijde řeč na tyto dva pojmy, je velká šance, že uslyšíme tato přirovnání:

„Vlastenectví je pozitivní vztah k vlasti/státu.

Nacionalismus je ale vyhrocený a nenávidí ty ostatní.“

„Vlastenectví je láska ke státu.“

„Nacionalismus sice má dobrý vztah k vlastnímu, ale nenávidí vše ostatní.“

„Nacionalismus se vymezuje proti ostatní a je expanzivní.“

„Nacionalismus si myslí, že vlastní národ je víc, než ty ostatní a vede k nacismu.“

Všechny jsou nějakým způsobem nepravda a to velmi rozšířená. Je velmi pravděpodobné, že i Vy, čtenáři, jste se v nějaké z těchto vět našli. Dvě strany jedné mince? Naše společnost často pojmy vlastenectví a nacionalismus rozděluje. To je chyba, protože z našeho pohledu se jedná pouze o dvě strany jedné mince. Pro pochopení této argumentace je potřeba si nejprve připomenout citát našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka:

„Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným.“

Všimněme si nezpochybnitelné provázanosti a přechodu mezi slovy vlastenectví-národ. Nikoliv láska ke státu či vlasti, ale k národu. Můžeme ctít státní symboly, historii nebo třeba státní složky. Nikdy však nemůžeme ctít stát, který spravují špatní lidé. Každý vlastenec by měl usilovat o to, aby daleko starší vznešené státní symboly a dobré jméno nebylo více pošlapáváno právě těmito lidmi. K tomuto závěru došlo i mnohem více velkých mužů světové historie, připomeňme si třeba Marka Twaina a jeho: „Vlastenec vždy pomáhá své zemi. Své vládě jen tehdy, když si to zaslouží.“ Případně 26. prezidenta Spojených států, Theodora Roosevelta: „Vlastenectví znamená stát za svou zemí. Nikoliv za prezidentem či jiným politikem.“ Musíme si uvědomit, že bez lidí (národa) by nebylo ani státu!

V dnešní době také často slýcháme, že vlastenectví je pozitivní vztah ke státu. Pokud pomineme, že tento trend, oproštěný (a chtělo by se říci „vykastrovaný“) od národa, je relativně nový a svým způsobem protivící se původním vlasteneckým ideálům, tak to jistě možné v praxi je. Ba dokonce to může být i prospěšné – pokud se z těchto vznešených ideálů nestane „přehrabávání se v popelu“ (jak říká G. Mahler) dávno přešlých časů, nebo bezmezná adorace nespravedlivého státního aparátu či státních činitelů, jakožto pokračovatelů „našeho státu“. Státu, který však dávno neslouží nám a tedy náš již není.

Současné vlastenectví, jako rub naší pomyslné mince, doopravdy akcentuje kladný vztah ke státu, jeho symbolům a dějinám, ideálům trvanlivým a svým způsobem přesahující každodenní existenci. Pokud přijmeme tezi, že stát je nádoba pro národ, pak je současné vlastenectví některými spolky prezentováno jako starost právě spíše o tuto pomyslnou nádobu.

Nacionalismus je oproti tomu více pragmatický, dívající se dovnitř té pomyslné nádoby – na lidi, kteří jsou součástí našeho národa, na samotné národní směřování. Líc naší teoretické mince je tedy znovu zájmem mířeným dovnitř, pro národ, nikoli ven. Přímá starost o smysl, úroveň a hodnotu každodenního života. O bezpečnosti jeho budoucnosti. Z toho vyplývá, že ideály nacionalismu jsou ze své podstaty živější a dynamičtější ideály. Tam, kde je moderní české vlastenectví 21. století spojené s korektními obřadními státními procesími a pilnou malou prací na symbolech, je nacionalismus zajedno s občanskou neposlušností a symbolickými inspirujícími činy a přímou pomocí potřebným.

Nacionalismus je tak radikální, jako je radikální možný útlak národa ze strany státu.

Co z toho?

Pokud je tedy vlastenectví dnes chápáno odlišně od chápání nacionalismu, ačkoliv v době největší slávy těchto ideálů se tyto považovaly za doplňující a bezmála se mezi nimi dělalo „rovnítko“, máme několik možností jak z toho vyvodit závěr.

  1. Jít s proudem a oddělovat tyto dva pojmy dle toho, jak chtějí být chápány jejich příznivci.
  2. Podpořit evoluci těchto pojmů a ztotožnit se s ideálem dvou stran jedné mince, jak bylo nastíněno výše.
  3. Držet se historického významu a tyto dva pojmy neoddělovat, ačkoliv je to nevyhnutelné.

Pro-Vlast věří, že do dnešní doby je nejvíce životaschopná druhá cesta. První vede k další nejednotě mezi lidmi a třetí pak nemá budoucnost. Nacionalismus? Náš pozitivní, nebo-li moderní nacionalismus, je totiž sada ideálů kopírujících naše přirozené cítění dovnitř svého národa, nikoliv ven. Tato jednoduchá poučka jasně popírá to, že nacionalismus je o nenávisti, vymezování či pocitech nadřazenosti vůči ostatním. Je totiž zaměřen primárně dovnitř národa, pro blaho svých vlastních lidí ryze pozitivním působením. Nesmíme si plést nacionalismus s imperialismem nebo dokonce hitlerovským nacionálním socialismem. Ty totiž naopak mohou přát a přejí negativním emocím a později činům směřovaným ven, a které jsou od konce druhé světové války spojovány nepochopitelně právě s nacionalismem. Ideály soudíme dle toho, co mají za cíl. Mezi pět hlavních úloh nacionalismu tedy počítejme:

  • Posílení pocitu sounáležitosti s vlastním národem. Abychom vnímali ostatní lépe, abychom se nebáli pomoci cizímu člověku. Abychom si velmi dobře uvědomovali, že neštěstí národa je i naše vlastní neštěstí a že národní vítězství i naše osobní vítězství. Každý národ na světě je jako tělo; hlava nemůže fungovat bez paží, stejně jako společnost nemůže fungovat bez dělníků či bez doktorů. Svým konáním a uvažováním nesmíme dovolit, aby se ještě více prohlubovaly uměle vytvořené rozdíly mezi vrstvami. Nepřekonávejme ostatní, překonejme sami sebe.
  • Znovuvytvoření kladné státu-tvorné hrdosti a osobní zodpovědnosti. Demokracie je tak dobrá, jak dobří jsou lidé, kteří ji dělají. Pokud necháme špatné lidi vládnout – ať už jejich podvodem nebo naší odevzdaností – nikdy se neposuneme dále. Začít však musíme sami od sebe a tato změna musí projít až do nejvyšších pater naší společnosti. Proces jak dlouhý a složitý, tak nutný.
  • Podpora angažovanosti v politice. Politika rozhoduje i o těch nejzákladnějších součástech našeho každodenního života a přesto se o ní většina lidí stará jen velmi vlažně. Nezájem však hraje právě na ruku těm, kteří to s námi nemyslí dobře. Nehrozí, že by je někdo nechal odvolat, nehrozí, že je příště nezvolí apod. Pokud se někdo nezajímá, že ho ti nahoře okrádají o stamilióny z daní, pak si to plně zaslouží.
  • Renesance vědomí o národní jedinečnosti a přímého spojení s naší kulturou a historií. Aby naše společnost mohla být doopravdy kulturní a hrdá, musí mít jasné spojení s generacemi před námi a generacemi po nás. Nejsme osamocené ostrůvky ve velkém moři, jsme jedna, stovky let se táhnoucí, nit. Ze stejné niti jako jsme my, byli i Češi před 500 lety. Byli to stejní lidé jako my, kteří postavili Národní divadlo, kteří provedli atentát na Heydricha nebo kteří se se sudlicemi v rukou bránili křížovým výpravám. Naše historie není oddělený svět z učebnice, ale probíhající událost, které jsme součástí. Všeho dobrého, co dnes uděláme, budou moci využít i naše děti. Vše, co zkazíme, budou muset napravovat. My tvoříme naše dějiny, my tvoříme naší kulturu. Chovejme se podle toho.

Na světě je přes 200 národů a jen jedna česká kultura, jen jeden český národ. Jsme jedineční – na světě není stejného národa a stejných lidí. Je naší morální povinností, aby tato jedinečnost za něco stála, abychom byli národem spokojeným, hrdým a svobodným. Abychom byli přínosem nejen sobě, ale i celému světu. Stejně tak je naší morální povinností, aby náš národ pokračoval a dál rozvíjel svou jedinečnost. A tedy:

  • Chránit naší jedinečnost. Nejvyšší právo všech národů na světě na suverenitu a sebeurčení se vztahuje i na nás. Lidé se často dojímají nad osudy cizích utlačovaných národů, často se i angažují. Ale zapomínají na to, že toto právo mají i jejich vlastní lidé! Toto musíme stále a dokola připomínat ale hlavně činem bránit. Zvláště pak před takovými vlivy jako je globalizace a její dítka multikulturalismus a islamizace.

V mnoha z těchto bodů můžeme vidět přímo či nepřímo opozici výbojnému imperialismu. Nenalezneme však ani stopu nenávisti. Můžeme tedy v klidu prohlásit, že nacionalismus není založen na nenávisti, ba dokonce proti nenávisti často stojí. Jedna z nejznámějších světových osobností, symbol nenásilí, Mahátma Gándhí, byl nacionalistou.

To nehraje

Tento text pochopitelně neodpovídá tomu, jak nacionalismus prezentují média, někteří vlastenci a dokonce někteří lidé, kteří se za nacionalisty označují. Pro média, která tvoří všeobecný názor, je nacionalismus zcela chybně jakýmsi „odrazovým můstkem“ k Hitlerovskému nacismu. K totalitě, nesvobodě a válce. Ačkoliv je nacionalismus jedním z prvků této ideologie, není v žádném případě alfou a omegou veškerých událostí, které se v průběhu následujících let staly. Tento falešný mediální obraz bohužel často opakují i lidé, kteří se označují za vlastence. Nepomáhají tomu ani někteří čeští „nacionalisté“.

Nacionalismus akcentuje vztah k národu, jeho spokojenosti, směřování a bezpečnosti. Inspiruje pro náhlá velká díla a mocné změny, aby se po nich zase jal odpočívat. Z našeho pohledu je potřeba obojího a obojí je součástí jednoho celku.

Nevymezujme se vůči ostatním, nalezněme shodu vedoucí k jednotě. Ani pravice, ani levice – Češi!


Na závěr několik citátů:

„Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo.“ -Tomáš Garrigue Masaryk

„Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem (…) právě pro své klady a pro svou konstruktivnost náš nacionalismus musí zůstat jakým byl: nebyl jen nedůvěrou, neznamenal zášť a nenávist, znamenal naopak velikou víru, velikou naději a velikou lásku.“ – Viktor Dyk

„Nacionalismus je cíl, demokracie prostředek.“ -Ladislav Rašín

„K čemu vůbec to tažení proti našemu nacionalismu, který je opravdu naší hrdostí, naším čestným titulem mezi všemi ostatními národy…Máme před ním dáti přednost prázdnému, studenému internacionalismu, který nám u nikoho lásky a váženosti nezíská, poněvadž dnes znamená něco už jen ve všesvětovém bolševismu a jinak úplně zkrachoval (…) Náš nacionalismus vůbec není a nechce býti násilným, my, poněvadž nacionalisté, máme úctu k poctivému národnímu cítění každého, není-li šovinistickým a nechce-li potlačování druhých…“ -Karel Kramář

„Tradiční národní stát mající kořeny ve společné řeči a kultuře se osvědčil jako nejspolehlivější, ba možná dokonce jediný spolehlivý vektor demokratické vlády zodpovědné svým občanům.“ -John O’Sullivan

Doporučujeme na toto téma také výborný článek zde.