Komentáře

„Kult Čecháčka“ aneb Češi kolaboranti?

Jedním z nejdéle přetrvávajících historických mýtů a nesmyslů, je ten o našem národu, jako o národu kolaborantů. O národu, který se nejen, že dobrovolně okupantům vydal, ale ještě s nimi nadšeně spolupracoval. Pojďme si společně dnes tento mýtus v přehledné formě rozebrat, zjistit kde se vzal, kdo ho dnes stále propaguje a proč je tak potřebné se ho konečně nadobro zbavit

Řečí čísel

Co se kolaborace týká, po skončení druhé světové války docházelo k soudům a potrestání kolaborantů. Veškeré procesy jsou dochované a z nich si můžeme udělat slušnou představu o tom, kolik lidí ve skutečnosti kolaborovalo a kolik nikoliv. Souzeno bylo zhruba 10 000 lidí. Z drtivé většiny však šlo o „lehkou“ formu spolupráce s okupanty, čemuž odpovídá i fakt, že většina z těch deseti tisíc lidí byla nakonec také i osvobozena. Z tohoto počtu pak bylo nakonec popraveno 730 osob. Pokud si toto srovnáme s tím, že protektorát měl kolem 7 400 000 obyvatel (rok 1939), vyjde nám, že kolaborantů byl pouze zanedbatelný marginální zlomek z naší populace. Je také dobré si uvědomit, že jsme jako jeden z mála národů v Evropě (společně s Poláky) neměli vlastní jednotky SS – Francouzi, Belgičané, Nizozemci, Bulhaři, Dánové, Estonci, Finové, Norové, Švédové a další pak ano (více dále v textu).

Na druhé straně pak stojí lidé nějakým způsobem napojení na odboj, či rovnou v odboji aktivní. Ač je přesný počet velmi složité z podstaty věci odhadnout, s jistotou můžeme tvrdit o tisících lidí za svou aktivitu popravených a tisících spolupracujících.

Dalším faktem hodným zmínky jsou procentuální ztráty civilního obyvatelstva dle národa. Náš národ na ně trpěl více, než třeba Francouzi, Italové, Nizozemci, Rakušáci (!), Belgičané, Britové (!) či Norové a další.

Počet obětí. Celá tabulka a zdroj.

Řečí historiků

Níže uvádíme několik citací českých historiků, archivářů a dalších osobností, které v tomto tématu bádají.

  • „Náš odboj za druhé světové války trval nejdéle, přesně 2.251 dnů (Protektorát + 3 dny Pražského povstání). Češi byli druhým nejpopravovanějším národem (po samotných Němcích) na nejproslulejším popravišti Třetí říše v Plotzensee v Berlíně.“ Jan Boris Uhlíř, historik

 

  • „Na jednoho německého úředníka připadlo 590 protektorátních občanů a když to srovnáme třeba s okupovaným Holandskem, které bylo vojensky dobyto, tak tam na jednoho německého úředníka připadalo 5.500 Holanďanů, to jen tak pro ukázku, jak tady byla hustá kontrola.“ – Vojtěch Šustek, archivář, Archiv hlavního města Prahy

 

  • „Odcházeli (přes hranice po okupaci v roce 1938) kluci, kterým bylo 16, 17, 18 let. Často lhali, když se jich ptali, kolik jim je, aby do té armády mohli nastoupit. Vlastenectví, které ti hoši prokázali, se tady nezrodilo samo od sebe. Bylo zrozeno příkladem jejich otců a dědů, kteří tu republiku vybojovali jako legionáři a bylo živeno výchovou, která se jim dostávala v rodinách a ve školách, kde pojem vlast nebyl nadávkou a byl to jakýsi vyšší cíl a pro ten bylo potřeba obětovat cokoli, třeba i vlastní život.“ – Eduard Stehlík, vojenský historik

 

  • „Po napadení Francie Německem naši vojáci odcházejí na frontu, kde se účastní ústupových bojů a naši vojáci se chovali nesmírně statečně, věděli za co bojují, na rozdíl od Francouzů, kteří se velice lehce vzdávali.“ – Jaroslav Čvančara, badatel, historik

 

  • „Každý, kdo se projde i dnes po českých městech a vesnicích a vidí dlouhé seznamy padlých na pomnících První světové války vidí, že ta válka vtrhla do obcí daleko krutěji než ta druhá a i podle rakouských důstojníků boj našich vojáků snesl ta nejpřísnější měřítka.“ – Eduard Stehlík, vojenský historik

 

  • „Jako jediná země ještě s Polskem jsme neměli žádnou jednotku, která by bojovala po boku nacistické armády. Jinak skoro všechny země Evropy s Němci v tomto smyslu kolaborovaly. Od Francouzů a Belgičanů, po Nory, Finy, Chorvaty atd., to byly často velice početné jednotky, španělská divize atd., které třeba v bojích na východní frontě byly velice aktivní. Tenkrát právě Hitler „ocenil“ Čechy a Poláky když několikrát opakovaně řekl, že Čechy a Poláky rozhodně nechce mít po svém boku, protože byli bytostně protinacističtí. Pouze na konci války u nás vzniká jakási Svatováclavská rota, ale to skončilo fiaskem, přihlásilo se do ní asi jen 70 lidí.“ – Jindřich Marek, publicista

 

  • „Češi a Slováci vždycky v historii pokud jim byla dána možnost, tak bojovali výborně, statečně a sypání si popele na hlavu a obviňování sebe sama z nějakého zbabělectví… to mohou říkat lidé, kteří jsou hloupí nebo neinformovaní.“ – Eduard Stehlík, histori

 

  • 24. října 1942 došlo k největší popravě v dějinách tábora Mauthausen, ten den bylo zabito 262 lidí a je symbolické, že v tento den, kdy tito lidé, spolupracovníci Anthropoidu a dalších parašutistů, šli na smrt, tak v ten den v Českém ráji přistává paraskupina Antimony a zase se najdou lidé, kteří pomáhají a kteří už vědí, co za hrůzu je čeká. – Mgr. Jan Hrubecký, historik

 

„Ti malí Čecháčci…“

U tohoto degradujícího oslovení je třeba udělat zvláštní odbočku. Dnes je toto oslovení urážlivě používané převážně „lidsko-právním“ či novolevicovým spektrem lidí k dehonestování lidí, se kterými nesouhlasí a lidí, kteří nechápou či nesouhlasí s jejich velkými myšlenkami a kosmopolitně-globalistickým světonázorem. Jakou absurdní ironií pak je, když si uvědomíme, že toto označení je dítkem právě nacistické propagandy, konkrétně dílem Emanuela Moravce, nejznámějšího českého kolaboranta. O co je pak tato ironie šťavnatější, když zjistíme, že tímto označení častoval ty, kteří nechápali či nesouhlasili zase s jeho světonázorem.  Až někde zase budete tedy tento obrat číst, zkuste dotyčným vysvětlit, čí rétoriku využívají. Jak už to tak bývá, o domnělých národních nedostatcích mluví hlavně často ti, kteří jimi sami trpí.

Závěrem

Ke každé historické události je možné přistupovat dvěma způsoby. Ideologicky zabarveným vnímáním a nebo objektivním bádáním. Ačkoliv nacionalisté (a my tento text píšeme z nacionalistického úhlu) mají dnes negativní pověst vnímání historických událostí právě dle prvního, ideově zabarveného, klíče, musím zde tento přístup rozporovat. Dle našeho pohledu jsou historické události hlavně příležitostí; buď k hrdosti, ponaučení či k pokoře. Všechny tři tyto sentimenty jsou pak potřeba k rozvoji charakteru nejen osobního ale i národního.

Druhá světová válka je stále relativně čerstvým tématem z historického i lidského hlediska. Často se týkala našich pra(pra)rodičů, tedy lidí, se kterými se můžeme každý den stýkat, hovořit s nimi a skrz jejich zkušenost prožívat ony časy i my samotní. Jak ukazují výše zmíněná fakta, je na co být hrdý. Téma českého odboje je téma, které můžeme uzavřít s hrdostí na naše předky a pozitivní inspirací do budoucna.

Nenechme si tento odkaz kazit – stojí na krvi našich vlastní lidí.