Komentáře

Proč jsou i pro nás důležité volby v Itálii?

Vítězství protikorupčního hnutí se 30% hlasů. Vzestup „krajní pravice“. Propad sociálních demokratů. Roztroušená poslanecká sněmovna. Podnikatel premiérem. Ne, nejedná se o výsledky českých voleb, ale možné výsledky těch italských. Přesto se nachází Itálie ve velmi rozdílné situaci od té naší.

Část I. O volbách

Bude tedy lepší vzít vše od začátku. Roku 1954 vznikla mezivládní organizace zvaná Západoevropská unie. Mezi zakladatelské členy patřila právě Itálie.

Itálii se v poválečné éře vedlo dobře, zažívala ekonomický rozkvět, rozvoj sociálního zabezpečení a pomalého uvolnění poměrů. Itálie se během 50. a 60. let proměnila v průmyslového obra. Ačkoliv růst začal zpomalovat, optimismus se držel až do 70. let. Následovaly dvě ekonomické recese, jedna v 80. letech, druhá na začátku 90. let. Pokaždé se podařilo Itálii postavit se na vlastní nohy.

Roku 1999, kdy Itálie přijala euro, měla země srovnatelnou průmyslovou výrobu s Německem. Od zavedení eura stoupla německá průmyslová výroba o 20%. Na druhou stranu Itálie zažila 15% propad. Od roku 2011 se hrubý domácí produkt zvětšil o 4%. Nezaměstnanost je v průměru 11%, ale nezaměstnanost mezi mladými dosahuje až 31,5%. Dluh se vyšplhal na 132% hrubého domácího produktu.

Tady však problémy nekončí. Vláda musela nedávno přitvrdit proti určitým neziskovým organizacím. Ty totiž podnikaly se svými čluny výpravy k pobřežím Libye, kde následně „zachraňovaly uprchlíky“. Zjištění, že „uprchlíci“ nejsou jen ze Sýrie, je krásné, ale přichází pozdě.

Vztahy mezi Italy a cizinci jsou vůbec na nejhorší úrovni za posledních několik desítek let. Na začátku února bylo nalezeno tělo zavražděné Italky. Tělo bylo rozřezané v několika kufrech a některé části těla se vůbec nenašly, což vedlo k podezření, že se jednalo o kanibalistický rituál. Následně byl za její vraždu zatčen nigerijský drogový dealer. Luca Traini, do této doby normální Ital, zaslechl tyto zprávy, popadl zbraň a vydal se zastřelit několik imigrantů. Po jeho zatčení mu prý poděkovala matka mrtvé dívky.

Stagnující ekonomika, neschopnost kontrolovat vlastní měnu, neziskové organizace, vysoká míra nezaměstnanosti, obrovský státní dluh, vysoký počet imigrantů a nepřátelství mezi původním obyvatelstvem a cizinci. Počet problémů Itálie se jen rozrůstá. Kdo tedy chce tyto problémy vyřešit?

Existují tři volby. Středo-levicová koalice, která je roztříštěná a dokáže se pouze shodnout na zachování statu quo. Středo-pravicová koalice, která chce deportaci imigrantů a zavedení rovné daně pro podporu ekonomiky. Hnutí pěti hvězd, které samo sebe prohlašuje za netradiční a populistické. Hnutí se však nedokáže specificky vyjádřit k čemukoliv jinému.

Středo-levicovou koalici (podle průzkumů až 27% hlasů) tvoří čtyři strany – Partito Democratico (22%), +Europa (3%), Insieme (1%) a Civica Populare (1%). Koalici tedy dominuje Demokratická strana, která se spokojeně prohlašuje za nejplurálnější stranu v zemi. Což lidově řečeno znamená, že strana sama neví, co vlastně chce. Koalice chce z větší části zůstat v EU a ponechat věci při starém.

Hnutí pěti hvězd (28%) je zajímavý případ. Pět hvězd má představovat pět hlavních bodů, na které se hnutí zaměřuje. Patří mezi ně veřejná vodovodní síť, udržitelná doprava, udržitelný rozvoj, právo k přístupu na internet a environmentalismus. Původně hnutí vystupovalo proti EU. Ještě v prosinci slibovalo referendum, ve kterém by se pokusilo zbavit se eura. Během února ale nové vedení otočilo. Nyní chce hnutí zůstat v eurozóně a „reformovat“ EU zevnitř.

Středo-pravicovou koalici (37%) tvoří čtyři strany – Forza Italia (16%), Lega Nord (14%), Fratelli d’Italia (5%) a Noi con l’Italia (2%). Strany mají protiimigrační a euroskeptické názory. Liší se pouze mírou, jakou se vyjadřují proti imigrantům a EU. Forza Italia vedená miliardářem Berlusconim chce zůstat v EU, ale Lega Nord vedená Matteem Salvinim chce odejít z eurozóny a EU. Salvini také slíbil, že pokud se stane premiérem, hodlá deportovat 500 000 imigrantů. Koalice dále slíbila užší spolupráci s Visegrádskou skupinou v případě vítězství.

Je nutné podotknout, že pro samostatnou vládu potřebuje jedna z těchto koalic dostat 40% hlasů. Samostatná vláda Středo-pravicové koalice je tedy velmi realistickou možností. Na druhou stranu, při volbách 2013 Hnutí pěti hvězd překvapilo a dosáhlo svého zatím nejlepšího výsledku. Toto by se mohlo v případě nepřesnosti průzkumů opakovat.

Ať už vyhraje jakákoliv koalice tuto neděli, jedno je jasné. Tyto volby rozhodnou o osudu nejen Itálie, ale možná i celé EU.

Zdroje:
Průmyslová produkce Německa proti Itálii.
Neziskové organizace zachraňující imigranty

Autor je externí dopisovatel Pro-Vlast


Část II. Co může znamenat čin Luca Trainiho

(Text vznikl na popud několika zpráv, které nás na čin upozorňovaly a na dotazy, co si o něm myslíme)

V uplynulých týdnech v Itálii zaútočil střelbou osmadvacetiletý Ital na skupiny černošských imigrantů. Šest jich zranil, čin neměl mrtvé. Skutek na první pohled vlastně – v porovnání s jinými teroristickými útoky – spíše malý. Jeho význam je však jinde.

Vysvětlení samotného útoku je vlastně brutálně jednoduché. Každé dítě se na základní škole učí o akci a reakci. Ty zvídavé už v té době chápou, že se tento fenomén zdaleka nevztahuje pouze na školní fyziku. Každý člověk dobře ví, že když vyvine energii určitým směrem, dříve nebo později to musí vyvolat nějakou reakci – včetně reakce pro něj nedobré.

Tento případ není vůbec nic jiného, než akce a reakce. Nová levice a její užiteční idioti,  kteří před pár lety na plážích a vlakových stanicích vítali imigranty (tehdy ještě eufemisticky nazývané „uprchlíky“), znehodnotili část našeho kontinentu na něco, co připomíná tlakový hrnec. Tlakový hrnec, co někdo zapomněl nebezpečně dlouho plotně. Udělali to i přesto, že je mnozí varovali a nabádali k opatrnosti. Dělali to i s tím, že byli varováni, že se PŘESNĚ takové věci začnou brzy dít. Náš pomyslný hrnec z plotny nesundali, ani když mohli sledovat, jak se všechna tato varování, jedno po druhém, postupně naplňují.

A nyní jsme na našem starém kontinentu, překročili další Rubikon. Ale vraťme se ještě o pár let zpátky. Tam, kde v roce 2011 viděl celý svět v norském atentátníkovi Andersi Breivikovi spíše čin méně či více vyšinutého psychopata, nyní, o sedm let později, dostává jeho skutek určitou míru chladné, zvrácené logiky a stále častěji můžeme nejen na internetu vidět jeho obhajobu. Jeho čin je přitom stále stejný, doba se však změnila diametrálně. Útok Itala Lucy Trainiho už postrádá sentiment o tom, že by snad šlo o skutek vyšinutého jedince – ať se nám to líbí nebo ne, jde o čistý akt politického násilí racionálně uvažujícího člověka. Onu morální „berličku“ o tom, že stejně šlo o šílence, už nemáme. Ano jistě; politici budou jako vždy „znepokojení“ a budou absurdně „otevírat diskuze“. Neziskovky budou kvílet o rasismu a „hnědnutí“ společnosti a tzv. „antifašisté“ při protestu zapálí nejbližší McDonalds. Ital dostane pravděpodobně exemplární trest a všichni, kdo jeho skutek budou na internetu hájit, dostanou v lepším případě ban, blok, či v horším pokutu za „šíření nenávisti“. Ale řešení, reálné řešení příčin? To nepřijde. Nikdo imigraci masivně neskrouhne, ani nezačne s rapidní repatriací zprvu alespoň kriminálních prvků mezi imigranty. Praskající papiňák z rozžhavené plotny prostě nepůjde.

Je přitom 11 hodin a 59 minut. Měli jsme demonstrace a měli jsme petice. Měli jsme články a veřejné projevy. Měli jsme občanské iniciativy a měli jsme hlasité demonstrace. Měli jsme vládní změny a dokonce i mezinárodní konference. Moderní liberální demokracie zdá se, své možnosti řešení „odspodu“ vyčerpala, a nám občanům (přesněji občanům od nás na západ) už došlo všechno nářadí, které nám nabízí, když se chceme ozvat a něco změnit. Články z nás udělaly rasisty a neonacisty, petice xenofoby. Volby pak nevzdělané hlupáky a pro-ruské „trolly“. Stížnosti na internetu z nás rychle udělaly oběti cenzury a zákonů proti projevům „nenávisti“. Všechny tyto kroky se stihly v 58. minutě. Další, nová a čerstvá minuta 59., je právě politicky motivované násilí a terorismus, věc stará jako lidstvo samo a věc, kterou bychom dnes v moderní Evropě 21. století už nečekali. Pokud dojdeme do pověstné 12. hodiny a ručičky se střetnou, náš tlakový hrnec vybuchne v plnohodnotnou občanskou válku.

To jest, pokud se i nyní budou namísto řešení umlčovat a ignorovat ti, kteří o jeho potřebě hovoří. Evropané jsou jako celek velmi trpěliví, kultivovaní a empatičtí lidé. O to horší pak bývá hněv, který jsme schopni rozpoutat. Historie nás navíc také učí, že jakmile se překročí určitý bod, už není cesty zpátky. Vy sami, drazí čtenáři, se zamyslete a zeptejte se sami sebe, zda vnímáte čin mladého Itala jako ryze negativní. Zcela nekorektně si troufnu říci, že drtivá většina z nás ho tak vnímat nebude. To je neklamné znamení toho, že jsme už daleko za tímto bodem.

Dalším důkazem toho také může být fakt, že italská média a politická a kulturní veřejnost jsou v současnosti doslova v šoku (a nejen hraném) z všeobecné podpory mladého Itala. V uplynulých týdnech se nejprve na veřejnost dostala část jeho výpovědi, kde Traini říká, že útoku nelituje a že jediné, čeho mu je líto, je skutečnost, že při něm nikdo z imigrantů nezemřel. V tom samém týdnu se nechala veřejně slyšet matka zavražděné Italky (právě jejíž vražda z rukou černošského imigranta měla být motivací k útoku) že Trainimu děkuje (!). Trainiho právní zástupce navíc přijal velké množství finančních darů od Italů i různých organizací. Traini samotný následně tyto dary odmítl s tím, že chce, aby se předaly chudým, avšak výhradně italským rodinám. Z pachatele teroristického útoku se stává veřejná superstar – superstar, jejíž případný rozsudek může spustit širokosáhlé nepokoje a ještě akcelerovat proces, který popisuji výše.

Protestující Italové oslavující Luca Trainiho

Ať už kráčíme k masivnímu občanskému konfliktu někde (či napříč) v Evropě či nikoliv, a nějaký nadějný státník situaci otočí, je třeba se vážně zamyslet nad tím, co vlastně nás do budoucna čeká. V České republice je nesmysl hovořit o terorismu a občanských konfliktech. To samé si však před pár lety říkali naši západní sousedi v Německu a stejně tak bylo před deseti lety nemyslitelné, že by výlet do Paříže znamenal něco jiného, než romantiku, dobré jídlo a krásnou architekturu. Příklady (nejen) západních zemí nás učí, co můžeme čekat, pokud selžeme na naši občanskou angažovanost. A ač se to může s předchozími odstavci jevit jako protimluv, dovolím si – v záplavě post-prezidentských nenávistných blábolů o hlouposti českého voliče – právě českému voliči a občanu důvěřovat. Máme své potíže, ale v důležitých otázkách má drtivá většina našeho národa zdravě jasno. Setrvejme v tom!

A pro ty, kdo toto přesvědčení nesdílí – jak to už tak tradičně v českých zemích bývá, řešení je v našem svébytném humoru. Starý vtip o tom, že ve vztahu k migrační krizi optimista nic neřeší, pesimista se učí arabsky a realista střílet, platí totiž dnes více, než kdy jindy.

Redakce